Média si konečně začala nesměle všímat skutečného problému českého zdravotnictví, kterým je chybějící zdravotnický personál a jeho dramatická nedostupnost v některých segmentech péče. Problémy už zřejmě začínají doléhat i do Prahy, jinak by to bylo letité bzučení mouchy, kterému netřeba věnovat větší než malou pozornost.

A tak jsme se minulý týden v novinách dočetli to, co drtivá většina lidí v této zemi vidí už léta ohledně nedostupnosti zubní péče.

Stomatologie se postupně dostala do situace, kdy mít či nemít smlouvu se zdravotní pojišťovnou není pro provoz zubní ordinace existenční otázka, ale spiš vedlejší příjem k platbám za hotové. A to zejména tam, kde jsou za zákrok lidé ochotni a schopni zaplatit (smlouvu s pojišťovnou nemá údajně až 1200 zubařů). Pak se samozřejmě není čemu divit, že se zubní lékaři stahují do větších měst, kde je větší kupní síla. Už ve městech okresní velikosti je problém zubního lékaře, který Vás vezme do péče, najít. Zubní pohotovost, která se horko těžko udržuje při stále menší ochotě lékařů ji sloužit, začíná být více využívána právě těmi pacienty, kteří přicházejí až když je průšvih a zuby začnou bolet. A každý, koho kdy bolel zub, ví, že taková péče se moc odložit nedá. Lékař na pohotovosti ale udělá jen nejnutnější ošetření. Trvalé ošetření už je o penězích a dostupnosti.

Nadpis onoho novinového článku zněl: Ministerstvo řeší, co s drahými zubaři. Nejde popřít, že se situace celorepublikově v dostupnosti péče zhoršuje. Je to vyústění totální nečinnosti nebo spíš destruktivní činnosti ve výchově zdravotnického personálu posledních třiceti let. Současný ministr zdravotnictví ohlásil vytvoření pracovní skupiny k řešení stomatologické péče, kde bude Asociaci krajů zastupovat kolega z Moravskoslezského kraje. Uvidíme, k čemu pracovní skupina dospěje, lehké to mít ale nebude. Rozlité mléko se těžko nalévá zpátky….

Ale to, co je zřejmé u stomatologů se týká i dalších segmentů péče. Praktických lékařů, jak těch všeobecných, tak pro děti a dorost, dětské psychiatrie, atd.

Ať už bude snaha systém jakkoliv změnit, základem musí být zásadně se zaměřit na výchovu dostatečného počtu nových lékařů na lékařských fakultách pro ČESKÉ zdravotnictví. Není možné, aby šedesát procent studentů byli cizinci, kteří jsou pro následnou práci v českém zdravotnictví velmi nejistí.

Sousední Rakousko si tohoto problému bylo vědomo a zavedlo před několika lety kvóty na počet domácích studentů.

Jde to, a ne že nejde. Jen skutečně chtit a začít něco dělat tam, kde se nastavují pravidla. To platí nejen pro politiky a úředníky, ale i pro pojišťovny, které jsou za síť poskytovatelů zdravotních služeb v České republice primárně zodpovědné.