Zavřená ordinace. Co s tím? (2)

Zavřená ordinace. Co s tím? (2)

Věková struktura zejména v případě praktických lékařů je v rámci celé České republiky skutečně alarmující. Z dostupných dat vyplývá, že jen ve Zlínském kraji je registrováno 317 všeobecných praktických lékařů, přičemž v důchodovém věku je 43%(!) z nich. Každý desátý je starší sedmdesáti let. Konkrétně to znamená, že velmi rychle budeme potřebovat cca třicet praktických lékařů v terénu. V dohledné době pak zhruba další stovku mladých lékařů na to, abychom udrželi dostupnost primární péče v území. Nejde o žádnou ordinaci navíc, jde jen o udržení stávajícího rozsahu péče.

V případě praktických lékařů pro děti a dorost jsou počty o něco nižší, byť v podobném poměru. V kraji je registrováno 126 dětských lékařů, důchodový věk má 43% z nich a starší než sedmdesát let je asi 7%. U zubařů je tento podíl o něco nižší, ze 439 zubních lékařů v kraji je v důchodovém věku 28% a 5% má více než sedmdesát let.

Pokud by se všichni lékaři v důchodovém věku rozhodli skončit současně, ohrozilo by to primární péči pro desítky tisíc lidí v kraji.

Otázkou je, zda o těchto vskutku hrozivých číslech ví zodpovědná ministerstva školství a zdravotnictví? Jak s nimi pracují zdravotní pojišťovny? A jak reagují odborné společnosti?

Je zájem státu zvednout počet studentů na lékařských fakultách a maximálně zefektivnit a zrychlit následné specializační vzdělávání? Aby bylo bez zbytečných formálních požadavků, které erudici neposouvají ani o píď k lepšímu za to celý proces vzdělávání komplikují a prodlužují?

Jak reagují lékařské fakulty? Vychovávají adekvátně situaci více absolventů medicíny pro české zdravotnictví? Rakousko zavedlo na svých lékařských fakultách před zhruba patnácti lety kvóty pro rakouské a zahraniční studenty. Proč by to nešlo v České republice?

Chci po pojišťovnách, aby motivovaly lékaře nejen k přibírání pacientů z ukončených praxí, ale také mnohem výrazněji rozlišovaly platby podle místa praxe, aby se nesoustřeďovaly pouze ve velkých centrech. Samostatnou kapitolou je výchova a vzdělávání nelékařského personálu, kterého je nedostatek stejně jako v případě lékařů.

Když mluvíme o vzdělávání. Pro zajímavost, například v celém okrese Kroměříž, jsou pouze čtyři praktičtí lékaři, kteří mají statut tzv. školitelů, tedy těch, kdo mohou legálně vychovávat mladé adepty. Nikdo nikoho nemůže do ničeho nutit, je jen na lékařích, zda se budou nebo nebudou na výchově svých nástupců podílet. A proč by měli? Proč není možné na úrovni pojišťoven dohodnout s lékaři v předdůchodovém věku motivující podmínky, pro výchovu a předání praxe nástupci? A pokud ani to nepovede k úspěchu, dohodnout s ostatními lékaři v okolí podmínky, za kterých budou ochotni pacienty zaniklých praxí převzít?

Jistěže nic z toho nezaručuje automaticky úspěch, ale nejhorší, je nedělat nic a strčit hlavu do písku. Pro dokreslení situace, v uplynulých třech letech, tedy mezi roky 2020-2022 se pro nezájem zrušilo jen ve Zlínském kraji 20 výběrových řízení pro zubní lékaře, 17x u všeobecných praktických lékařů a 13x u praktických lékařů pro děti a dorost.

Stát dlouhodobě naprosto selhává v tom, že není schopen za léta, která uplynula od doby, kdy vznikaly soukromé ambulance ze zaniknuvších OÚNZ, nastavit efektivní systém generační obměny v primární péči. Odrazuje i ohromně zbytnělá (skutečně nutná?) administrativa, kterou musí praktici zvládnout, místo toho, aby se věnovali svým pacientům, mimo jiné i prevenci.

Vzdělávání a podpora nové generace zdravotníků je alfou a omegou udržení dostupnosti lékařské péče. To je téma zejména pro centrální úroveň, kde se tvoří pravidla, podle kterých to pak vypadá v terénu.