Včerejší rozhodnutí Krajského zastupitelstva Zlínského kraje, které schválilo vypracování studie rekonstrukce stávajícího areálu Krajské nemocnice T.Bati, samozřejmě vítám. Mělo přijít mnohem, mnohem dříve, před všemi drahými výkupy pozemků a přípravami výstavby nápadu s novou nemocnicí v Malenovicích a propadnutím stavebního povolení na rekonstrukci interny v KNTB, jak stojí v dosud platném generelu nemocnic. (Mimochodem, škodu, která tím vznikla KNTB někdo vyšetřuje?). Dobře. Pozdě, ale přece. Přesto se pořád bavíme o betonu, ne o to tom, co je uvnitř. Od počátku už více než rok trvajících debat o krajském zdravotnictví společně s mnoha dalšími zdravotníky zdůrazňujeme, že skutečným problémem, který je zapotřebí trpělivou a cílenou personální politikou v první řadě řešit, je nedostatek zdravotnického personálu. Lékařů i sester. Tento problém pociťuje celé české zdravotnictví, je dlouhodobě zanedbaný a nedá se vyřešit v celé zemi ze dne na den, ale to neznamená, že se nemá management v nemocnicích starat hlavně o to, kdo v nich bude pracovat a za jakých podmínek. Tohle by měla být každodenní starost vedení nemocnic i kraje. Když se na pečlivou personální politiku rezignuje, tak je to skutečný začátek rozkladu zdravotnictví.

Více než rok se trápíme debatami o lákavé chiméře nové supernemocnice, místo abychom se zaměřili na to, co je akutní tady a teď. Občas prosáknou zprávy, že v té či oné nemocnici ve Zlínském kraji je problém zajistit provoz toho či onoho oddělení. Problémy mají v různé míře všechny nemocnice, ale každá z jiného důvodu. Troufám si ale říci, že s nástupem současným vedením kraje dosazeného managementu a manažerskou centralizací se personální problémy nemocnic rozhodně nezlepšily. Spíše naopak. Říká se, že důležitější než to, o čem se píše, je to, o čem se nepíše. Nikdo nechce šířit poplašné zprávy, proto se o problémech nemocnic žádné oslavné tiskové zprávy nevydávají. Hejtman Čunek se také jistě nebude chlubit zavřenými odděleními a pořádat spanilé jízdy po kraji, aby pacientům vysvětloval, kam mají jet, když se v jejich nemocnici například přestane sloužit, kdo je bude převážet a kam se mají obrátit, když dojde z tohoto důvodu k prodlení v diagnostice a nutné léčbě a třeba k úmrtí. Tohle není přehánění.

Personální politika je svým způsobem diplomacie, jak získat a udržet lidi. To má být hlavní politické zadání pro vedení kraje a management krajských nemocnic, který se má starat o všechny krajské nemocnice. Všechny jsou pro své pacienty důležité. Mluvme veřejně o tom, jaká je situace ve všech nemocnicích v kraji. O tom, jak získat a udržet personál, jak lze situaci zlepšit nebo aspoň neodrazovat, zdaleka ne vždycky jde jen o peníze. Mluvme i o tom, že šipka příchodů a přetahování zdravotníků se managementem nemůže nasměrovat jen jedním směrem. Nebo je to záměr jak dostat postupně nemocnice na kolena? A pak přijít s oním kouzelným slůvkem, které nás má spasit, které zní centralizace a fůze s šibováním zbylého perosonálu? Chci věřit, že ne.

Lidi, které to nepálí, tohle všechno nevidí, protože se zatím dívají jinam, ale pacienti už začínají tušit. To, že zdravotníci nejen v kraji, ale v celé republice bijí na poplach, je volání po tom, abychom nestrkali hlavu do písku. Udržení systému celého našeho zdravotnictví před zhroucením je už neúnosně dlouho možné jen za cenu přetěžování zdravotníků, kteří nahrazují chybějící personál, mnoha hodinami přesčasů, nepřetržitých služeb, na úkor svých rodin a často i zdraví. Tito lidé drží české zdravotnictví nad vodou a patří jim za to náš vděk. Příkladů i v našich nemocnicích najdeme bezpočet. Veřejnost, nejen zdravotníci si musí říct, jak vysoko na jejich žebříčku si stojí péče o zdraví a dostupnost zdravotní péče. To jsou ony priority, o kterých jde ve volbách. Tohle tolik vysmívané heslo platí: Zdroje tu jsou, jak je rozdělíme, čemu dáváme jako společnost přednost, je na nás, občanech, ve státě i v kraji.