V roce 1989 jsem byla studentkou medicíny. Když si vzpomenu na své pocity po událostech 17. listopadu a v týdnech, které následovaly, tak to byla euforie, radost a naděje i sebevědomé odhodlání, se kterým jsme se dívali do budoucna. Na svět otevřených možností a neuvěřitelného množství informací a nových obzorů. Jaké byly politické požadavky studentky medicíny? Kromě konce vlády jedné strany a naléhavého volání, že chceme zpátky do Evropy, nemyslím, že jsem si dokázala představit něco konkrétního. Snad jsme chtěli budovat spravedlivý svět bez válek a společnost, která bude ohleduplná k přírodě i lidem. Místo toho ale začalo budování trhu bez přívlastků a úprk před právníky a pomlčková válka. Ideály vystřídala technologie moci. Po listopadu 1989 jsem vstoupila do obnovené sociální demokracie, se kterou jsem spojila velkou část svého života. Listopad 1989 je součást našich dějin a připomenutím radosti, nadějí i zklamání, které přinesl. Přinesli jsme si je sami. 

Co říci k dnešku? Ať novináři dělají svou práci, lidé ať vyjadřují svůj názor na demonstracích. Ještě lépe by však bylo, kdyby chodili také k volbám, aby se organizovali, aby byli ochotni pálit si prsty v tisících drobných konfliktů kolem sebe každý den. Aby se nenechali zatáhnout do sítě služeb a protislužeb. Jen tak se může stát, aby stát nebyla firma jednoho člověka a jeho zaměstnanců. Lekce, kterou právě prožíváme, jednou skončí. I ona bude součástí historie, na kterou nebudeme dvakrát pyšní. Nevznikla ale včera a nezmizí hned. To bychom si lhali do kapsy, stejně jako v Listopadu před téměř třiceti lety.