Pane předsedající, tématu domácího násilí a násilí na ženách se zde věnujeme opakovaně. Nějakou formu násilí zažila v Evropské unii každá třetí žena. Zvláště závažné a odsouzeníhodné je, že oběťmi domácího fyzického nebo psychického násilí se stává až osmdesát procent žen se zdravotním postižením, které mají podstatně menší schopnost se útočníkovi bránit. Stále přitom zůstává potrestáno pouze malé procento pachatelů, protože oběti se často nemohou nebo nechtějí obrátit na policii. I to je součást problému. Jediným právně závazným mezinárodním nástrojem k prevenci a potírání násilí vůči ženám je Istanbulská úmluva. Zavazuje státy k tomu, aby pracovaly na prevenci násilí, ochraně jeho obětí a stíhání pachatelů, a navrhuje k tomu i konkrétní kroky. Je dobře, že Rada i všechny členské státy Evropské unie již úmluvu podepsaly. Teď je ale důležité, aby naše odhodlání neskončilo pouze u tohoto podpisu. Před námi je skutečně dlouhá cesta.