Zavřená ordinace. A dál? (1)

Kdo to nezažil na vlastní kůži, nejspíš si odpoví, že půjde přece k jinému lékaři. Jenže ono to bohužel tak jednoduché není, a spíš je to sen, který má k naší každodenní realitě hodně daleko. Stačí se podívat jak lidé už i na sociálních sítích pátrají po lékařích, kteří by je vzali do péče. Ukončit lékařskou praxi bez náhrady a jakéhokoliv nástupce je vcelku snadné, pacienti jsou na tom o poznání hůř.

Pokud se tedy lékař rozhodne, že skončí svou praxi (ať už je důvodem pokročilejší věk, onemocnění, i nezájem nástupců), má fakticky jedinou povinnost. Ohlásit tuto skutečnost na příslušném odboru krajského úřadu. Ten v zákonné lhůtě zruší jeho registraci. A je to. Víc nic.

Pojišťovny, se kterými má onen lékař či lékařka uzavřenou smlouvu a o jejichž pojištěnce/pacienty se stará, by se o ukončení praxe měly dozvědět šest měsíců předem. Někdy tuto informaci dopředu ovšem nedostanou vůbec, což se prý děje docela často, a pacient je postaven před hotovou věc. Tedy před zavřenou ordinaci.

Kde má hledat pomoc? Měl by ji hledat samozřejmě u své pojišťovny. Ta ale nemá přehled o tom, kdo z lékařů v okolí má volnou kapacitu. Vyřeší to tedy tak, že rozrušenému pacientovi u přepážky předá seznam všech smluvních lékařů a chudák pacient začíná svou telefonickou anabázi: Berete? Neberete?

Opravdu se nedivím, že po několikerém takovém telefonátu praskají nervy pacientům i zdravotníkům.

Podotýkám, že kartotéka praktického lékaře může čítat dva až tři tisíce pacientů. Nemluvím už o takových agendách jako jsou neschopenky, předepisování chronické medikace, závodní lékařská péče, a mnohé další povinnosti, které se náhle ocitnou ve vzduchoprázdnu.

Pokud lékař ukončí registraci bez náhrady, zdravotní dokumentace jeho pacientů skončí na krajském úřadě, kde si ji dotyčný pacient může vyzvednout a předat svému novému lékaři. Pokud si tedy nějakého sežene. Horší je to v situaci, kdy třeba lékař dlouhodobě onemocní, ordinace zůstane zavřená a není nikdo, kdo by se legálně ke zdravotní dokumentaci jeho pacientů dostal. I takové případy se stávají a platné zákony České republiky na ně prostě nepamatují. Takže co pak? Odpověď ministerstva zdravotnictví? Ano, víme o tom, a v budoucnu nachystáme novelu. Kdy ono budoucno nastane, už odpověď neuvádí….

Otázka primární péče je zásadní pro fungování českého zdravotnictví a pokud ji odpovědná místa na centrální úrovni nebudou věnovat skutečně náležitou pozornost, neskončí to dobře. Poplašná zpráva? Ne. Bohužel, realita.