Klubovou stovku přišly oslavit desítky hráčů a tenisových fandů všech generací, a ze Slovenska přijela dokonce popřát světová tenisová legenda, olympijský vítěz ze Soulu Miloslav Mečíř. Vzpomínalo se a tak jsem si na svá báječná tenisová léta s raketou, která jsou spojena i se Zlínem, zavzpomínala taky….

Bylo, nebylo, dávno tomu…

Když mi rodiče přinesli poprvé tenisovou raketu, bylo mi asi osm let. Představovali si, že by to mohl být takový nenáročný sport pro každého. Raketa, tenisák a jde se na to. I když postupem času zjistili, že to s tou nenáročností malinko nedomysleli, dalších zhruba deset let jsme tenisu propadli celá rodina. Zpětně se mi zdá téměř nemožné, co všechno rodiče tenisu obětovali, abych měla co nejlepší podmínky pro to, hrát ho dobře. Možná to byla naivní představa každého rodiče té doby, že se díky tenisu podívám na Západ nebo že ze mne bude druhá Martina Navratilová, náš idol, o kterém se moc nemohlo mluvit, tak aspoň tedy Mandliková, Maršíková, Suková, prostě videli jsme, že to jde.

Ale určitě ne samo. Tedy ne bez pořádného tréninku. A tak jsme tedy trénovali.

K mé první dřevěné raketě, která se musela dávat do svěráku, aby se vlhkostí nezkřivila a nestala se z ní osmička, jsem dostala podomácku ušitý obal a byla jsem na to pořádně pyšná. Tenisáky, ty ohrané až na gumu, zvané pucky, jsme sbírali za zdí nebo zakutálené někde u kurtů. Když se zadařil žluťásek, byl to úlovek roku! Co teprve, když se podařilo sehnat nové optimitky z Oder v papírové krabici a jako svátost pak míčky v plechovce!

První rok jsme jako děti trávili na zdi. Byly to hodiny a hodiny, předháněli jsme se, kolikrát to vrátíme, forhand, backhand, volley, servis. Srandičky i rány, trávili jsme tam každou volnou chvilku. Trenérské základy nám ukázala mistní tenisová legenda pan František Roubalík, který jednoho dne přišel a řekl, že už toho umíme dost na to, abychom s ním mohli jít na opravdický velký kurt. Opravdu si ten moment doteď pamatuji, jak jsme vyrostli, že už jsou z nás velcí tenisté.

Tím to ale vlastně všechno teprve mělo začít. Hráli jsme pak hlavně děti mezi sebou, klidně i několikrát denně, trávili na kurtech doslova celé dny, tenis, fotbálek, nohejbal, plavání na Bajde, ale i šachy nebo karty, pořád bylo co dělat.

Hned druhý nebo třetí rok, myslím, že to byl tak rok 1978, nás oslovili ze Zlína, tehdy Gottwaldova, že se tam otevírá nové Treninkové středisko mládeže, tzv. TSM. Do prvního ročníku nás vzali asi dvacet. Myslím, že vybírali podle umístění na tenisovém žebříčku. Zhruba deset kluků a deset děvčat. Měla jsem štěstí, že jsem byla jedna z nejmladších a tak jsem mohla opravdu skvělé podminky, které nám zde na tehdejší dobu vytvořili, využít až do konce dorostenecké kategorie. I když tréninky byly težké, i tak to byla spousta legrace, vzajemného fandění při zápasech, společná soustředění, kde jsme byli jedna parta. Připadali jsme si jako profíci a všichni jsme se snažili umístit se v tenisovém žebříčku tak, abychom mohli výkonností v TSM zůstat.

My, z Kroměříže a Uherského Hradiště, jsme měli hlavní tréninky na kurtech v Otrokovicích. Naším trenérem byl ing. Stanislav Ordelt. Byl na nás opravdu hodně přísný, desítky kliků mezi sbíráním míčků, které jsme měli jako trest za každý špatně zahraný míč, běh po tréninku v časovém limitu…slova chvály v jeho rejstříku nebývala často, o to víc, pochvala potěšila. Ale přece jen nám to trochu chybělo. Na druhou stranu, mám dojem, že s ním jsme byli v takové kondici, že tam ještě doteď někde je….

Ve Zlíně byli další dva trenéři, ing. Karel Kunst jako hlavní trenér a ing. Milan Kalus. S těmi jsme hrávali hlavně na soustředění a když jsme měli tzv. testování, což bylo oficiální měření kondice, od 12 minutového běhu, po 2minutové peklo lehů-sedů, další cvičení na čas se jmenovala kružítko, vějíř, házeli jsme medicinbalem, už si všechny disciplíny ani nepamatuji.

Soustředění byla dvakrát ročně. Jedno v zimě, byli jsme třeba na Kasárnách, ve Velkých Karlovicích, na Pustevnách. Letní soustředění bývala před mistrovstvím republiky pravidleně v Luhačovicích na místních kurtech, a mám na ně ty nejhezčí vzpomínky. I když ani tam jsme nijak nezaháleli, trénovali jsme dvoufázově a kondiční běhy po lázeňském areálu nebývaly žádná selanka. Za to jsme si pak mohli dopřát zmrzlinový pohár v hotelu Alexandria, a to bylo něco!

Když mluvím o skvělých podmínkách v TSM, vím, o čem mluvím. Moji rodiče by nikdy neměli peníze na osobního trenéra na celou sezónu. Dnes by se nedoplatili. V TSM jsme trénovali v zimě před školou každý den (6.00-7.00), proto jsem chodívala o něco později do školy, a o víkendu v hale, mimo jiné ve velké házenkářské hale ve Zlíně. Na tréninky mě vozil tatínek naším malým fiatem 600, který měl problém vyjet kvasický kopec, ale vždycky nakonec dojel…V létě jsem trénovala taky každý den, jezdívala jsem do Otrokovic hned po škole autobusem a večer zase zpátky. A víkendy od května do října na soutěžích družstev nebo turnajích po celé republice.

K tomu jsme vyfasovali dobré rakety (tehdy to byly ještě dřevěné rakety Slazenger), pořádné výplety a občas míče.

Bylo to náročných, ale pěkných deset let. Sice jsem minula diskotéky a jiné kratochvíle mých vrstevníků, ale nemám pocit, že bych o něco přišla. Martina Navratilová se ze mne nestala, ale vždycky budu pyšná na to, že jsem hrála i s Janou Novotnou (a dokonce ji jednou ve čtyřhře porazila), poznala jsem sport, ve kterém člověk hraje sám za sebe a hraje jen tak, jak trénoval. Sport, který víc než co jiného prozradí leccos o naší vlastní povaze, sport, který mi mnohokrát u nás i ve svetě otevřel dveře. Sport, který si pořád ráda zahraji.

Se závodním tenisem jsem skončila více méně s nástupem na medicínu, protože při studiu jsem už pořádně trénovat nezvládala.

Vzpomínám na svá tenisová léta s láskou a hlavně s vděkem ke svým rodičům, kteří je se mnou prožívali a kteří mému tenisu obětovali téměř všechen svůj volný čas, o nervech ani nemluvím:-).