Média a jejich nezávislost jsou v poslední době hojně diskutované

téma. Česká televize má v době trendu koncentrace mediální moci a jejího

propojování s mocí ekonomickou a politickou držet prapor nezávislosti a

nestrannosti a být v tomto směru určitou pojistkou. Velmi ráda bych

sdílela dobré příklady ze svého desetiletého působení v Evropském

parlamentu, bohužel, uvedu pár příkladů, které dokládají mé zkušenosti

spíše opačné.

U média veřejné služby očekávám alespoň základní

informovanost redaktorů co se fungování Evropské unie a jejích institucí

týká. Zde bohužel redaktoři České televize nijak nevyčnívali nad

konkurencí komerčních televizí. V dobách mých začátků v Evropském

parlamentu působil jeden zpravodaj na celý Benelux, UK a Unii jako

instituci, tzn. Komisi, Evropský parlament i Radu. Na (ne)kvalitě

takového zpravodajství to muselo být znát. Výsledkem nemohlo být nic

jiného než zkratkovitost, šablonovitost a předvídatelné předem dané

vyznění výstupů, kde bylo už jen nutné dosadit někoho zprava a zleva,

aby se neřeklo.... Praxe typu, že bez zaznění otázky bylo z celé

odpovědi uvedeno sestříhané půl věty, byla zcela běžná a pokud se

nehodila do dané šablony, neobjevila se v reportáži vůbec. K dokonalosti

se tento systém dostal před několika lety. Před zasedáním Evropského

parlamentu ve Štrasburku byli vybraní europoslanci osloveni ještě před

tím, než zasedání vůbec začalo s předem danými otázkami k plánované

agendě. Měli jsme okomentovat všechno předem, aniž jsme znali výsledek

nebo aniž by ještě proběhla parlamentní debata. Celý štrasburský týden

tak měl pan redaktor “v kufru” během pondělního odpoledne a pak už se

jen reportáže postupně pouštěly do éteru, jako by to byly horké novinky.

Když jsem takovýto prefabrikovaný komentář odmítla, už jsem oslovena

nebyla. Dlužno dodat, že v poslední době vnímám přece jen určité

zlepšení zpravodajství z Bruselu. Stále ovšem platí, že veřejnoprávní

divák má nárok na relevantní informace, a tak by televize měla oslovovat

ty europoslance, kteří se probíranému konkrétnímu tématu skutečně

věnují, nikoliv stále tytéž mediální tváře.

Příklad druhý jsou

Otázky Václava Moravce. Těžko říci, jaký je klíč k výběru témat a hostů.

Předpokládám, že je to veřejnoprávní know-how pana Moravce. Pokud se

týká poslanců Evropského parlamentu výběr byl hodně zúžený. S určitou

vlastní podjatostí mohu pouze říci, že v uplynulých deseti letech jsem

zřejmě neexistovala a to ani u několikrát v OVM probíraných témat jako

byla například dvojí kvalita. Jednou byl použit můj několik týdnů starý

komentář a navíc zcela zavádějící informace, na kterou jsem ale nemohla

zareagovat, neboť jsem na rozdíl od jiných hostů nebyla v přímém vstupu.

Oblíbenost některých vybraných hostů byla až zarážející. To trvá dosud.

Příklad třetí. V Evropském parlamentu jsem před několika lety

uspořádala slyšení a promítání filmu Šmejdi spojeného s debatou nejen s

autorkou, ale také s tehdejším komisařem pro ochranu spotřebitelů a

dalšími představiteli z řad spotřebitelských organizací i europoslanců.

Informaci o akci s komentáři hostů přinesla Česká televize, chyběla jen

jaksi informace o tom, kdo tuto akci uspořádal. To nešlo vyčíst ani z

doprovodných záběrů. Na mou námitku mi podal pan redaktor arogantní

školení o tom, že on ví nejlíp, jak se to dělá. Ani v předvolební době

Česká televize neměří všem stejně, ale na ty příklady nebudu již plýtvat

řádky. Neetické chování některých redaktorů se těžko prokazuje.

Ano, média veřejné služby jsou potřebná a v dnešní době budu jejich

existenci vždy bránit. Nejsou ale ani nedotknutelná vůči kritice. Tu

mohou vzít buď s uraženou ješitností nebo s vědomím, že mohou a měly by

odvádět mnohem profesionálnější práci než jak tomu ve skutečnosti je.

Přeji jim v tom otevřenou mysl a mnoho zdaru.