Od počátku, co se angažuji společně s dalšími kolegy okolo

krajského zdravotnictví, vidím jeden společný rys mnohých rozhovorů s

lidmi v různých pozicích více či méně závislých na Zlínském kraji. Tím

rysem je strach. Strach říci nahlas svůj názor, strach

se pod něco podepsat a nejnověji i strach i jen veřejně vystoupit na

odborné konferenci. Strach z čeho nebo o co? Tak třeba o možné budoucí

zakázky, z konkurzu na vlastní pozici, prostě strach z nepříjemností,

cokoliv si pod tím představíte. Už jen vypsání

takového výběrového řízení je nástroj, jak lidi znejistit a vynutit si

jejich poslušnost. Takový zdvižený prstík. Víme o Tobě a příště jsi na

řadě. A dávej si raději pozor, s kým mluvíš, ať si tím zbytečně neděláš

problémy. No a kdyby to přece jen nepomohlo,

je přece právem zřizovatele vybrat si, s kým chce naplňovat svou vizi,

že. Je skutečně neuvěřitelné, kam jsme dospěli třicet let po sametové

revoluci.

Byla jsem v roce 1989 studentkou medicíny a vlastně si ten pocit

pamatuji. I tehdy se člověk zdráhal něco říci (i když dnes je tady

sametových revolucionářů až běda). Tenkrát si také (téměř) všichni

mysleli své, ale pro jistotu nic neříkali. Abychom

si třeba zbytečně nezkazili kariéru, která ještě ani nezačala. Byla to

úleva, když jsme se mohli svobodně nadechnout a začít otevřeně mluvit,

diskutovat. A jak to vypadá dnes? Tady a teď? Oslovili jsme kvůli

konferenci o krajském zdravotnictví různé experty

z kraje i mimo něj. Někteří potrvdili okamžitě, někteří váhali nebo se

opatrně omluvili. “Moje vystoupení by asi nebylo vnimáno dobře”, zněla

jedna z odpovědí. Jiní by nám zase ochotně dali podklady a informace,

ale jen “prosím, neuvádějte jméno, od koho to

máte”. Proboha, kde to jsme? Píšu o tom i proto, že jsou dnes plná

náměstí demonstrujících za nezávislou justici. Řeční na nich mimo jiné i

zástupci stran, které jsou na kraji za tento rozšířený strach přímo

zodpovědní. Strach musíme překonávat každý všední

den hlavně tam, kde opravdu straší a tahle strašidla společně zahnat

kam patří. Jsem ráda, že i přes atmosféru strachu budeme moci na

konferenci o krajském zdravotnictví přivítat lidi, kteří měli a mají

svůj názor. A nebudou tam dělat nic jiného než ho veřejně

prezentovat. Za normálních okolností by to snad mělo být normální.